THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedna z nejvýraznějších mladých kapel běloruské screamo / emo violence scény se po roce od desky „No More“ hlásí s novým zářezem. Dle názvu můžete snadno poznat, že se přechází z anglicky zpívané latinky na domácí azbuku, ale jinak je naštěstí vše, co bylo vynikajícím na minulém albu zachováno. Hlavní pilíře tak tvoří talentovaně napsaná hra s pozvolnými postrockovými pasážemi, za nimiž následují expresivní vokální erupce čistého rozervaného šílenství provázené zajímavou nevtíravou melodikou, jenž nemá tendence vás přesytit už při pátém poslechu.
V mnoha ohledech si v souvislosti s tvorbou těchto týpků z Minsku vzpomenu na dnes již neexistující OPTIMUS PRIME, kteří měli ještě vyvinutější čich na opravdu silné melodie. Sází se většinou na slušně jedoucí střední tempa, ale nezanedbatelnou součástí produkce SEN DENI jsou i rozvleklejší vyklidněné epické cinkavé kytarové plochy s nervní příchutí. Oproti západoevropské scéně z kapel z východu je cítit tu v menší tu ve větší míře vliv ruské melodiky a stísněnější atmosféra ve skladbách, kterou můžeme přičíst mnohem větší frustraci a nespokojenosti mladých lidí ve státech jako je Rusko, Bělorusko nebo Ukrajina, která dodává těmto spolkům silnější punc opravdovosti.
7 / 10
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.